O strašení, důvěře a hodnotách

Včera mi kamarádi ukazovali, jaké strašidelné masky vyrobili na dětský tábor. Masky byly vypracované, originální, viděla jsem upřímnou snahu a nadšení. A rozhodně oceňuji velký zápal vedoucích pro tábor. Ale sama sebe jsem se ptala „proč?“ Proč byly takové masky potřeba na dětském táboře? Jaký výsledek strašení dětem přineslo?

V tu chvíli přišla i jedna maminka a povídá: „Já bych ty masky udělala ještě strašidelnější. Děcka to potřebují, pěkně tvrdě na ně…“

Strašení – trest, výstraha nebo pobavení pro dospělé?

Zarazilo mě to. Spousta dospělých to takto vidí. Ale já prostě ne. Ne že bych své děti chtěla přehnaně chránit. Ba naopak, jsem moc ráda, když mohou zdolávat výzvy, zlepšovat se, posouvat své hranice. Ale vidím ten směr úplně jinde. Co z toho, že děti někdo vystraší a ony se leknou? Co jim toto přináší? Co jim to řekne o světě, o důvěře v sebe i v druhé? Má to být pro ně výzva? Nebo trest? Výstraha? Nebo pobavení pro dospělé? Nebo malá pomsta dospělých za dětské zlobení? Nevím. Motivy bývají různé… Možná to i některým dětem vyhovuje a rády na to vzpomínají. Já fakt nevím…

Život sám někdy přináší složité chvíle

Ale co vím, je to, jak to chci u svých dětí. Nechráním je přehnaně, ani jim neříkám, že život je vždy růžový. Bavíme se o druhé světové válce, o koncentračních táborech, o Nicolasi Wintonovi, který zachránil stovky dětí před smrtí. Bavíme se o složité situaci na Ukrajině, v KLDR, v Izraeli a Gaze. O uprchlících z Afriky. I o různých těžkostech, které prožívají naši blízcí. Život sám někdy přináší dost strachu, třeba, když je váš milovaný blízký v nemocnici. Proč vytvářet ještě umělé a nesmyslné strachy?

Výzvy a seberozvoj, to rozhodně ano

Děti vidí, že něco je těžké. A že je důležité tvořit dobro a podat pomocnou ruku tam, kde můžeme.

A taky chodí do skautu a vyrůstají v křesťanství. A toto obojí jsou dvě velké školky lidskosti, zodpovědnosti a seberozvoje. Pro mě je mnohem důležitější, když mi řeknou, jakou velkou výzvu si na táboře vybraly a zdolaly. Vidím, jak se posunují. Jak zrají. Jak dokáží pomoct, přejít za svoji konfortní zónu, vidí, co je důležité a hodnotné.

Sázím na důvěru a otevřenost

A strašení jsem k tomu nikdy nepotřebovala. I když byly malé, řekli jsme si na rovinu, co smí a co ne, co a proč je nebezpečné a nepotřebovali jsme k tomu bubáky ve sklepě, vodníky ani čerty. Věřím, že i díky tomu je mezi námi velká důvěra a otevřenost.

Události, které se vryjí do paměti

Po včerejším zážitku se strašidelnými maskami jsem dnes na FB narazila na kratičký příběh muže. Tento muž dal kousek jídla malému židovskému chlapci z vlaku, který mířil do Treblinky. Chlapec mu za to věnoval knoflík. Tento muž potom napsal, že chlapce nedokázal před koncentračním táborem zachránit. Ale ten knoflík si schoval navždy, aby nikdy nezapomněl na hrůzy, které se v té době děly. Toto je pro mě silné. A tom povím i svým dětem. Věřím, že to pro ně bude větší zamyšlení a přínos než strašidelné masky.

A ještě o jednom strašení – menstruace jako strašák a nepřítel?

Tyto myšlenky mě vedou ještě k dalšímu strašení – zbytečnému strašení děvčat ohledně menstruace. „Tak už jsi to taky dostala, no potěš. To tě teď čekají roky. Krámy. Bolest. Otravné dny…“ Taky jste se s tím setkala? První menstruace, nebo i ta druhá, padesátá, stá… a stále podobné negativní poznámky?

A co kdybychom to svým dcerám mohly ukázat jinak? Že je celkem fajn být ženou. Rozumět sama sobě a daru plodnosti a ženskosti si umět vážit?

Pokud to vidíte podobně jako já, pak vás určitě zvu na podzimní živá setkání „ČAS PRO MÁMU A DCERU.“ Bude to opět laskavé, prožitkové, relaxační. Čas pro mámu a dceru, pro vás dvě, pro váš vztah.

Termíny dolaďujeme, brzy zveřejním.

PS: Kdo máte knihu Moje první menstruace, můžete se ještě do konce srpna zapojit do výzvy „Vyfoť knihu, získej webinář.“ Odkaz a informace k výzvě najdete ZDE

Tak hezký konec léta! Bez strašení, s důvěrou a pohodou!